Vyhledat
  • Viktor

Japonsko, koncerty začínají

Aktualizace: 27. lis 2018

22. 9. Kyóto. Náš první koncert byl odpolední, od 14h. V 10h stály u vchodu hotelu dvě nablýskané Toyoty velikosti mikrobusu, ovšem luxus uvnitř bránil tomu, aby zde byla více než čtyři sedadla, která vypadala jako masážní křesla, sklápěcí, s opěrákem pod nohy, u stropu šlo navolit různobarevné osvětlení, s několikazónovou klimatizací a bůhví čím ještě, co jsme za tu poměrně krátkou dobu cestování nemohli vyzkoušet. Sál nám byl známý z doby před dvěma roky, vraceli jsme se sem jako domů. Na programu koncertu byla Meditace na svatováclavský chorál Josefa Suka, Beethovenův kvartet c-moll, op.18 a po přestávce Dvořákův „Americký“ kvartet. Třikrát jsme po závěrečném potlesku přidávali. Máme v repertoáru dostatek kousků vhodných k tomu účelu. Na koncertě se prodalo deset našich janáčkovských desek, což byl úspěch, jaký jsme nečekali. Navíc nás zavedli do foyeru publika, kde byly pro nás za stoly připravené židle a fixy, a všechna ta prodaná CD jsme museli posluchačům podepsat!

23. 9. Do sálu v Ohtsu, kde jsme hráli o den později odpoledne od dvou hodin jsme cestovali vlakem. Na místě nás už čekala slečna klavíristka Chiseko Minami, tak jsme se hned pustili do práce, tedy do generální zkoušky. Kromě Schumanna byl na programu koncertu Janáčkův cyklus „V Mlhách“ a Mozartův „Lovecký“ kvartet.

24. 9. 14h30, koncert Nagato. Dnes jsme si museli přivstat, jeli jsme poprvé na turné rychlovlakem Shinkanzen Kodama už v 9h do místa Asa vzdáleného od Osaky 450km, úplně na východ ostrova, kde jsme přestoupili do mikrobusu a pokračovali ještě 60km na sever zatáčkami a pěknou přírodou do sálu, který připomínal větší maloměstský kulturní dům a taky se tak akusticky choval. Po generálce, kdy jsme se snažili vypořádat s nepříznivou akustikou, která v nás vyvolávala trochu obavy, zda dokážeme podat kvalitní výkon, jsme se tedy s vervou zakousli do první skladby koncertu, kterou bylo Divertimento F-dur, KV318 W. A. Mozarta. Obecenstvo s nadšením zatleskalo už po první větě díla a to nás krásně uvolnilo. Následovalo „V Mlhách“ a po pauze Concerto for Pipa (https://cs.wikipedia.org/wiki/Pipa), ve kterém sólistka excelovala a my se jí statečně snažili sekundovat. Vzhledem k tomu, že tento kus nám dal hodně zabrat, Dvořákův „Americký“ kvartet už byl pro nás hotovou odměnou. Také dnes jsme několikrát přidávali a prodaly se tři desky. Následoval zasloužený den volna, který jsme věnovali lenošení, zábavě a troše nakupování, lákadel je v Osace poměrně dost. Stále trpíme ale porůznu poruchami spánku a osobně se kvůli tomu necítíme ideálně. Ale nálada je stále výborná a na koncertech se vzájemně inspirujeme. Trochu s napětím sledujeme zprávy, na Japonsko se žene další tajfun, podle prognóz má nasazeno zasáhnout Japonsko po celé jeho délce, tak uvidíme, co se bude dít.

26. 9. Osaka, 19h. Dnešní koncert se odehrával v nám dobře známém nádherném komorním sále s vyhlídkou na město. Program koncertu byl ohledně zatížení nervou s prudkou křivkou nahoru a dolů, po Janáčkových Mlhách přišel hřeb večera, Concerto da camera Bohuslava Martinů, hudebně u nás velmi oblíbený, ovšem kvůli své obtížnosti ne právě milovaný sedmý kvartet (H 314). Stejně jako po každém jeho provedení (naposledy v Čechách 6. 9. na zámku v Nelahozevsi) jsme si s úlevou oddychli. Nejnáročnější disciplínou je u Martinů rytmus. Martinů na něj vždy kladl velký důraz a jeho neustálými proměnami v synkopách a nejrůznějších hemiolách v rychle běžících šestnáctinových hodnotách připravuje škodolibě interpretům pěkně horké chvilky, aby se někde nepozapomněli a neporušili ten pravidelný, matematicky do sebe zapadající tok not, což by mohlo mít fatální následky na průběh celého kusu. Po přestávce jsme osackému publiku nabídli Dvořákův „Americký“ kvartet. Bouřlivým aplausem nás obecenstvo žádalo o přídavek, a my jim ho s radostí dali. S radostí jsme jim pak dali ještě další tři, včetně Elgarova Salut d'amoure. Ten večer se prodalo a podepsalo dvanáct janáčkovských a stejné množství předloni natočených tokijských live snímků. Večer jsme zakončili malou oslavou v restauraci, kam nás pozvaly japonské muzikantské kolegyně Hisako a Mariko, které si nás přijely poslechnout na koncert.

27. 9. Kobe, 19h. Sál v Kobe také dobře známe, jeho fotografie najdete spolu s jinými v naší galerii. Dnes jsme uvedli naposledy Schumannův klavírní kvintet s paní Keiko Tanaka, kvartet e-moll B. Smetany „Z mého života“ a Janáčkovy „Mlhy“, které tvoří základ každého koncertu (kromě prvního) na tomto turné. Smetana je a zůstane v kvartetní literatuře dílem svými interprety nesmírně respektovaným. Na každém jeho provedení jsme ze sebe vymačkali to nejlepší, co v nás bylo. I dnes jsme si dali nesmírně záležet na tom, abychom Japonce chytili za české srdce.

28. 9. přesun do Tokya. Po týdnu stráveném příjemně v Osace nastal den stěhování. Protože v Osace jsme měli dostatek času k procházkám i okounění po obchodech, bylo celkem logické, že jsme se tu a tam nevraceli do hotelu s prázdnou. Zejména z oblíbeného obchodu Uniqlo s oblečením. Při ranním odjezdu do Tokya bylo zřejmé, že naše zavazadla přibyla pěkně na váze i na objemu. A to ještě nejsme v polovině turné... Expresy Shinkanzen mají sice nad hlavami cestujících prostorné odkládací plochy na zavazadla. Ale kdo by se zvedal tak vysoko s dvaceti kilogramy a riskoval nějakou újmu? A zde se ukázala velká prozíravost našeho pana agenta, že pro nás objednává, pokud to jde, místenky na zadní sedadla vagónu, za kterými se nachází ideální prostor akorát pro naše kufry. Cesta do Tokya z Osaky trvá přes úžasnou rychlost vlaku několik hodin. Bylo proto nutné se vybavit občerstvením i nějakou zábavou. Nebo polštářkem na spaní. Stále se občas potýkáme s nedostatečnou kvalitou spánku. Hotel v Tokyu je opět ten, ve kterém jsme na Uenu bydleli předloni a kde to tedy dobře známe, hotel Mitsui Garden. Škoda, že jsme ještě ten večer museli na zkoušku, ale to už byla jen chvilka potřebné práce navíc. Nevidomá, ale skvělá, muzikální a skromně vystupující klavíristka Nozomi Iwai nás všechny uzemnila svou herní kvalitou a jistotou. Měli jsme samozřejmě obavu, jak to všechno nazkoušíme, jakým systémem se budeme domlouvat, ale brzy jsme poznali, že při oboustranné snaze si vyhovět se musí koncert skvěle povést.

29. 9. Tokyo, sál Ueno, koncert 14h. Samozřejmě před koncertem byla nutná generální zkouška. Kromě klavírního kvintetu ve druhé polovině večera jsme měli na programu Janáčka „Mlhy“ a „Americký“ kvartet. Vlastně jsme si nemohli pro Tokio lepší program přát. Dovoluje hluboký ponor, máme ho dobře zažitý a přitom stále nacházíme nové inspirace, takže bez obav „tvoříme“ přímo na pódiu. Před dvěma lety jsme se zde nadřeli mnohem více, kromě Beethovena jsme zde museli zahrát 7. kvartet B. Martinů Concerto da camera, a to bylo mnohem nepříjemnější hraní. Ale máme z toho koncertu zvukový záznam na CD, které Japonci letos také prodávají na našem turné.

30. 9. Gifu, muzeum, 15h. Dnešní zpráva v českých novinách: Jihozápad Japonska zasáhl tajfun Trami, který s sebou přinesl silný déšť a vítr. Zrušeny musely být četné lety a vlakové spoje, a to i v oblasti Tokia. Televize NHK informovala, že zrušeno bylo 930 leteckých spojů. U pobřeží prefektury Wakajama se zvedla hladina moře o dva metry... Ano, pocítili jsme to, že se na nás něco žene. Nejprve ani podle počasí nic. V Tokiu je poměrně klid, slunečno. Ale Japonci jsou neklidní, ulice nejsou tak plné lidí a na nádraží je trochu větší spěch než obvykle. Také našemu panu agentovi se chvějí ruce více, než obvykle, když nám rozdává jízdenky na vlak. Dnes nás doprovází do Gifu pan ředitel muzea, kde budeme hrát. Už jsme dorazili na perón, kde stál podle všeho náš vlak, ale zdál se obsazený až po dveře, a teď my do toho s těmi zavazadly... No, nezdálo se nám vůbec proveditelné do takového vlaku se vším tím harampádím nastoupit, když měl užuž odjíždět. V ten moment zavelel pan ředitel, abychom přešli na protější stranu nástupiště, kam za chvilku nato přijel úplně prázdný vlak, který byl ohlášen jako mimořádný, vypravený pro evakuaci před tajfunem. Mohli jsme tedy na vlastní kůži zažít, jak Japonci takové situace zvládají. Nesmírně jsme v tuto chvíli ocenili jejich smysl pro pořádek, organizovanost a spravedlnost. Nebyla žádná panika, nikdo se do dveří netlačil bezhlavě a arogantně jako u nás, nástup probíhal sice spěšněji, ale ohleduplně. U nás by každý obsadil první sedadlo, které mu přijde pod ruku, prostě, co je mi po ostatních. Japonci dojdou do středu vagónu a teprve tam si sedají. Prostě, aby se do vlaku co nejdříve dostalo co nejvíce lidí. Po asi dvou, třech hodinách cesty vlakem do Nagoje jsme ještě přesedali do mikrobusu, který nás odvezl do muzea. Tam jsme se mimo jiné dozvěděli, že do Fukuoky nepoletíme dnes, ale až zítra, poněvadž tajfun je v Osace a letiště nebude fungovat. To už se začal zvedat vítr a rozpršelo se. Vlastně jsme moc nechápali, že se v takovou chvíli Japonci dokážou bavit a jít na koncert a moc jsme nevěřili, že někdo přijde. Ale nakonec až na výjimky byly všechny připravené židle v publiku obsazené, což bylo asi 40 lidí. Program byl opakovaný ze včerejška. Publikum bylo velmi milé, prodali jsme a podepsali i čtyři CD. Při cestě do Nagoje, kde jsme nocovali už pršelo a foukalo značně. Byli jsme rádi, že jsme dorazili do hotelu Meitetsu Inn Nagoya Katayama. Ovšem! Jak se záhy ukázalo, nebyl to náš hotel, náš se jmenoval Meitetsu Inn Nagoya Nishiki.... Co teď? Ulice prázdné, proháněla se jimi dešťová metelice, vzdálenost pouhých 200m. Volat taxi za normálních okolností směšné. Teď by se asi hodilo, jak jsme záhy měli možnost okusit. Než jsme urazili těch pár metrů pěšky, byli jsme mokří do nitě. Aspoň, že hotel byl nový, moderně vybavený a celkově velmi příjemný. Vítr hučel skoro celou noc a déšť bil do oken. Ale ráno bylo vymetené, jako by se nic nestalo. Úplný zázrak.

1. 10. Takže hurá na letiště a vítej, Fukuoko! Sice se nám volný den změnil trochu na cestovní, ale nevadilo to. Letiště v Nagoji už jsme poznali, tenhle vnitrostátní terminál tedy ještě ne, kontrola byla pečlivá, ale ohleduplná. Počasí bylo příjemné, očekávali jsme let bez turbulencí a s hladkým přistáním, což se vyplnilo. Škoda, že jsme hned po příjezdu museli - tak jako předloni - na zkoušku. Teď nás kromě klavírního kvintetu Antonína Dvořáka čeká trojí provedení klarinetového kvintetu A-dur W. A. Mozarta. Fukuoka je příjemné město s rozsáhlými nákupními arkádami, co nás překvapilo, byla sousední ulice určená takřka výhradně pro pánské potěšení. Na to, že je to v centru města... O den později už jsme měli všechno pro nás důležité prochozené.

3. 10. 19h, Fukuoka, program koncertu Janáček „Mlhy“, Mozart Klarinetový kvintet, Dvořák, klavírní kvintet. Sólistkou na klarinet byla veselá, rozpustilá mladičká slečna Hazuki Egami. Ještě na generálce se jí vše nevedlo úplně dobře, byly trochu obavy, jak ustojí nervy na koncertě, ale neuvěřitelně se do toho zakousla a na pódiu kouzlila s tónem i výrazem tak, že jsme z toho byli na větvi. Slečna klavíristka Aoi Goto se zhostila Dvořáka také s velkou chutí a bylo zajímavé srovnat pojetí její a slečny Nozomi.


4.10. stěhování do Hiroshimy V 10h jsme opustili pokoje a jelo se na nádraží. Shinkanzen Nozomi do Hiroshimy už známe. Tentokrát jsme ubytovaní přímo v koncertní budově, velmi blízko proslulému Letzlovu domu. Hotel prakticky tvoří dvě patra, zbylá tři jsou různé sály, cvičné a školící místnosti pronajímané nejrůznějším subjektům. Takže zítra na koncert bychom mohli vyběhnout takříkajíc v papučích. Hned po příjezdu jsme museli na zkoušku, čekaly nás opět dvě slečny, klarinetistka Eriko Fujioka a klavíristka Eriko Ohshita, která nám velmi připomínala jednu nejmenovanou kolegyni houslistku a s ní kontrabasista Makoto Higuchi, se kterými jsme měli nacvičit Schubertův kvintet „Pstruh“. Zatím všichni naši „sólisté“, kteří s námi hráli byli nejen šikovní jako hráči, ale k nám se chovali velmi přátelsky a otevřeně. To je pak radost, takhle muzicírovat. 5.10. 18h30, Hiroshima Dnes se nám koncert trochu dřív hodí. Jsme pozváni na večeři, na zdejší specialitu, Okonomiaki. Koncert v pořadí Janáček, Mozart, Schubert se povedl skvěle, zase jsme po koncertě podepisovali prodaná CD, přišli si poslechnout i japonští přátelé, Saori Mukada s rodinou a objevila se i Hisako, směřující do Osaky po nějakém vystoupení. A pak už jsme se těšili na onu večeři. Okonomiaki jsou takové placky na grilu plněné nudlemi, jakousi masovou směsí, sypané možskými řasami a zapečené ve vejcích... Celkem dobrota. Jako předkrm jsme měli grilované ústřice v těstíčku a chobotničky. Zapíjeli jsme to po českém způsobu pivem Suntory, sklenice vytažené z mrazáku dodaly pivu krásný vzhled i dobrý říz. Po večeři nás zavedli ještě do klubu Oktáv, kde se scházejí muzikanti zejména klasické hudby, členové hiroshimského symfonického orchestru. Majitel je do klasiky velký fanda, všude v policích okolo se nacházejí CD a DVD, partitury, plakáty, které je určitě možné si zapůjčit a na místě prolistovat, hudební filmy se dají hned promítnout na velké plátno umístěné za barem. Myslím, že jsme s dneškem nemohli být spokojenější. Tak, zítra v poledne přesun do Fukuyamy, kde se celé turné završí. Tak snad ještě ty dva dny vydržíme s formou a nestane se nic neočekávaného, co by mohlo závěr turné zkalit.

6.10. cesta do Fukuyamy. Tady jsme předloni nebyli. Cestovali jsme asi 4 hodiny vlakem, ale do hotelu už jsme šli od vlaku pěšky. Hotel je úzký věžák uprostřed menšího komplexu s dražšími butiky, ale dole je velká samoobsluha, kde se dá koupit i teplé jídlo. V okolí je pěkný starý „zámek“ se zahradou, jinak se musí za vším trochu dál. I jídelnu Yoshinoya jsme si raději nejprve vyhledali v google mapách, než jsme se tam vydali.

7.10. dnes tedy pouze zkouška na opakovaný program z Hiroshimy, pouze s novými sólistkami. Tentokrát s námi hrála Mozartův klarinetový kvintet slečna Marie Nakagawa a Schuberta klavíristka Rika Miyatani. Aspoň sympatický kontrabasista Makoto nám zůstal, přijel za námi autem, říkal, že mu cesta trvala přes 12 hodin. Nezbývá, než obdivovat. 8.10. Fukuyama, 18h30. Poslední sál, poslední koncert, poslední den turné. Leckdo by myslel, že po třech týdnech harcování a neustálého hraní a společného kontaktu toho všeho budeme mít plné zuby, ale nás jakoby to všechno nabíjelo, nebo to zkrátka bylo tak dobře zorganizované, že jsme žádné vyčerpání, či špatnou náladu nepociťovali. Naopak nám přišlo celkem líto, že už to končí. Večer jsme prostě ze sebe vymáčkli, co se dalo, se snahou si to pořádně užít. A pak ještě podepsat pár CD, a pak rychlá sprcha, popadnout věci a hurá na nádraží, protože dnes budeme spát přímo u letiště v Osace. Do hotelu jsme dorazili kousek před půlnocí.

9.10. den odjezdu Brzké ranní vstávání nemáme moc rádi, ale občas se nedá nic dělat. Aspoň, že snídaně ve 37 patře hotelu byla celkem pestrá a vydatná, s výhledem na Kansai, byli jsme tak připraveni snášet vše, co nám dnešek přinese. Odbavení proběhlo celkem dobře, pouze Kuba měl problémy s letenkou pro violoncello, nějak se jim nedařila vytisknout, málem tam vystál důlek. Náš pan agent nás vyprovázel až k bráně pasové kontroly, loučení s ním bylo skoro dojemné. Letadlo odstartovalo na čas, vše probíhalo hladce, 12 hodin letu jsme také přečkali bez úhony. Ve Frankfurtu Němci na přestupu neuvěřitelně otravovali. Kuba měl letenku pouze ručně vypisovanou, nemohl se proto naskenovat u pasové kontroly a tak si ho kamsi odvedli, no, čas se krátil, doufali jsme, že se nám včas vrátí a neuletíme mu. To se naštěstí nestalo a tak jsme šťastně přistáli na letišti v Praze. Pohár hořkosti si musel do dna vypít Kuba, kterému nedorazil kufr. Dlužno dodat, že to bral sportovně a s nadhledem, že se s ním aspoň nemusí vláčet a že mu ho dopraví až do domu.

A zazvonil zvonec a turné je definitivní konec.

18 zobrazení
 

Praha, Česká republika

  • Facebook

©2018 by Czech Philharmonic Quartet

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now