Ahoj, vítáme Vás na našem blogu, kde se budete dozvídat naše postřehy z akcí a koncertů, které se odehrály, a také novinky, které chystáme.
Začneme naším letošním japonským turné.
Letos jsme byli na zájezdě celé tři týdny a absolvovali deset koncertů v podstatě na totožných místech, jako předloni, až na pár výjimek.
Do Japonska se létá různými cestami a různými společnostmi. Předloni jsme cestovali přes Helsinky se společností FinnAir, letos jsme zvolili levnější, ale nám známější společnost Lufthansa, se kterou se létá přes Frankfurt. Původní cíl cesty byla Osaka, jenže dva týdny před naší cestou se Japonskem prohnal tajfun a letiště v Kansai poničil tak, že přistávací dráha byla vyřazena z provozu. Lufthansa nabídla, že let zachová, ale místo v Osace se přistane v Nagoji, což jsme vyhodnotili jako nejlepší možnost a panu agentovi jsme to neprodleně oznámili, s čímž on souhlasil.
Nalodili jsme se bez potíží, Kubovo violoncello dostalo svou letenku a Kuba si tak mohl užít přednostního vpuštění do letadla, aby se o svůj nástroj náležitě postaral. Start i přistání ve Frankfurtu bylo standardně na Němce kvalitní. Možná i díky příznivému počasí. Na přestupu sice kontroloři zlobili trochu více a rmoutili nás svou důsledností, že jsme si říkali, jestli nás nepoženou obnažit se před nimi zrovna do trenýrek, ale pak už nástup do letadla i cesta proběhly standardně tak, jak takové cesty známe. Prostě poslední dvě hodiny letu netrpělivě vyhlížíme její konec, který předznamenává letuškami rozvoz snídaně, aby cestující nevystoupili mezi letištní personál hladoví, což v případě, že má letadlo zpoždění, nebo jsou zdlouhavé celní procedury by mohlo být i nebezpečné.
V Nagoji to vůbec nevypadalo, že by se v Japonsku cokoli stalo. Svítilo sluníčko a bylo teplo jen na košili. Japonci se míhali okolo nás neustále někam spěchající jako obvykle, prostě nic mimořádného, žádná panika, takže co. Bude všechno o.k. Do Osaky, kde jsme měli zůstat celých šest nocí ale byla ještě dlouhá cesta. Museli jsme třikrát přestupovat a poznali jsme díky tomu ještě další typy nejoblíbenějšího japonského dopravního prostředku, kterým je vlak. Po druhém přestupu se nám začal pomalu přejídat. Když jsme konečně dorazili do cíle naší cesty, těšili jsme se už jen na sprchu, japonskou nudlovou polévku a postýlku.
Tohle byla paradoxně asi nejrozmanitější a nejakčnější část našeho turné. Příští tři dny jsme vyplnili jednak snahou přizpůsobit se japonskému času, který je o celých 8 hodin posunutý dopředu oproti Střední Evropě, což se v praxi projevuje probdělými nocemi a nekonečnými odpoledni, kdy se bráníte spánku, ráno hlad nemáte, ale v noci byste polykali hřebíky, druhak tedy zkoušením se „sólisty“ našich koncertů, konkrétně klavíristkami Chiseko Minami, Keiko Tanaka a čínskou hráčkou na tamní tradiční drnkací nástroj Pipa, Shao Rong.
Copak to, klavírní kvintet Roberta Schumanna, to jsme věděli přesně, co nás čeká, s hudbou jeho epochy se setkáváme běžně, ale skladabu současného autora Tan Duna (nar.18.8.1957) hráli jen Jakub s Jirkou před osmi roky, (naštěstí s toutéž sólistkou) a bůhví, jaké interpretační záludnosti nás mohly čekat letos. Ale naše obavy se nepotvrdily, Shao k nám byla velmi přátelská a tolerantní a měla pro nás vlastně jen slova chvály. Když jsme pak společně cestovali mikrobusem na koncert v Nagato, prakticky celou cestu jsme se smáli a vtipkovali.
Pokračování příště